Fejeton: Džin v poušti

Na kole v poušti

As believers, you are right to the conclusion that science offers no answers to most pressing questions of human existence.

Francis Collins, The Language of God

Jednou jsem potkal pána, který mi vyprávěl, jak ho kdysi zajímalo, jestli existuje Bůh. Hledal Boha tak, že si koupil letenku. Z Prahy do Varšavy a zpět. S výsledkem hledání ale spokojen nebyl. Proto letěl jindy do Budapešti. Pak prý letěl ještě jednou, ale nepamatuji si kam. “Při všech těch letech,” povídá ten pán, “bylo velmi příjemné počasí,” načež trochu naštvaně a trochu smutně dodal: “a zjistil jsem, že žádný Bůh není.” Když jsem se ho zeptal, pročpak si to myslí, pověděl mi zcela vážně, že ani při jednom letu Boha nespatřil. Na žádném z mraků prý Bůh nebyl.

“Musíte jenom hledat jinde,” pověděl jsem mu. “To, že jste nenašel Boha v mracích, neznamená, že žádný není. Znamená to jenom, že nesedí v mracích.” Pán se zamyslel a do tváře se mu vlila upřímná radost. Nad tím, že může hledat dál.

Podobně je to s džiny v poušti. Jsou lidé, kteří jsou schopni s vážnou tváří tvrdit, že žádní džinové v poušti nežijí. V horách nad Mrtvým mořem je jedno prastaré město. Kdysi střed bohaté a mocné říše a sídlo přeslavných králů. Dnes pár kamenů napůl zasypaných pískem a několik oltářů vytesaných do skal. Potkáte tam spoustu lidí, ale žádný z nich tam nebydlí. Jen se tam chodí dívat. Než přijdete k prvním oltářům, musíte projít úzkým údolím okolo kamenných kvádrů, velkých jako barák. Do těch kamenů vede malilinkatý vchod, kterým se sotva proplazíte. Vevnitř se nachází místnůstka velikosti asi tak sklepní kóje. A v ní není nic. Když jen tak stojíte a koukáte na ty kvádry, hlavou se vám honí myšlenky, k čemu mohou být dobré. Naše myšlení je zkorumpované racionalitou. Hledáme vysvětlení, která dobře zapadají do našeho světa, kde se dá všechno koupit a prodat. 

Dříve lidé dobře věděli, k čemu tyto kameny slouží. Jsou to obydlí džinů. Duchů pouště. Přes den stačí džinovi malá místnůstka, aby se v ní prospal. Džin moc nepotřebuje. Sám je nehmotný a proto ani nemá žádné krámy, které by si doma ukládal. Večer pak své obylí může opustit, chce-li se zjevit kolemjdoucímu člověku, třeba proto, aby ho navedl na správnou cestu. Nebo naopak může takový džin všechno v životě lidském zamotat. Nezávisí to ale na džinovi. Závisí to na člověku, kterého potká. Jsou lepší a horší způsoby, jak reagovat na setkání s džinem. Řekneme si o nich víc. Tak jako tak, dodnes se těm otesaným obrovským kvádrům před vstupem do skal v poušti říká “Kameny džinů”.

Teď před nimi stojí turistický průvodce a říká, že to označení je nesprávné. Že to nejsou žádná obydlí džinů, ale prastaré hrobky. A že prý to prokázali archeologové. Nesmysl. Žádný z archeologů, a to jich znám docela dost, by nikdy netvrdil, že prokázal, zdali někde bydlí nebo nebydlí džin. Archeolog může maximálně tak říct, že na tom kterém místě byl kdysi někdo pochován. Může i vyslovit domněnku, o koho že se to jednalo. A to je tak všechno. Jestli na místě, kde byl jednou někdo pochován, žije nebo nežije džin, je otázka, na jejíž zodpovězení v metodologii archeologa neexistuje žádný postup. Proto každý seriózní archeolog na téma džinové mlčí.

Jediná účinná metoda, jak zjistit přítomnost džina ve velkém kamenném kvádru je nechat ho k sobě promluvit. Ale není to samo sebou. Kdybyste se stavěli na hlavu a strávili u toho obrovského šutru třeba měsíc, pokud s vámi džin mluvit chtít nebude, nepromluví. Myslím si, že je potřeba přistoupit k tomu zcela opačně. Nesmí vás vůbec napadnout, že byste s džinem chtěli mluvit. To se těžko říká. Je to jak s tím chlapečkem, co nesmí myslet na liščí ocas. Myslím, že se musíme smířit s faktem, že džina nezajímá, jestli s ním mluvit chceme nebo ne, a že se rozhodně podle nás nehodlá nijak zařídit. Je ale možné, že nás vyzve k dialogu zrovna on. Ať jsme si to předem přáli, nebo ne.

Já s džinem mluvil. Uprostřed pouště, když jsem v ní přespával. Našel jsem si pěkné místo v závětří mezi kameny v korytu potoka, který teče jen pár týdnů v roce – po období dešťů. V poušti je vše naopak. Zatímco u nás potoky občas vyschnou, v poušti jimi jen občas protéká voda. Voda vymlela kameny dohladka, takže se na nich dá dobře ležet. Široko daleko, nikde nikdo. Cestou jsem zahlédl pár beduínských stanů, ale to bylo ve vzdálenosti tak jedné či dvou hodin jízdy na kole. Žádný strom, keř, natož pak louže. Jenom kamení. Zato ale spoustu hvězd nad hlavou. Hvězdy mohou být zakryty jen dvojím způsobem. Buď mraky, nebo příliš moc velkým světlem, které produkujeme my, lidé. V poušti žádné lidmi vyprodukované světlo není. Beduíni dělají jen malé ohníčky z pár klacíčků, které dodnes nechápu, jak v poušti najdou. Mraky jsou nad pouští taky jen málokdy. Je jen málo míst na světě, kam bych doporučoval zajet, když se chcete krásou hvězd doopravdy pokochat. Poušť je jedním z nich.

Když přespávám venku, občas se v noci probudím. Doma v posteli bych z toho radost neměl, ale venku pod hvězdami se na tato noční probuzení vyloženě těším. Otevřete oči a pohlédnete na střechu pod níž spíte. Tou střechou vám není nic majestátnějšího, než celý svět, najednou tak obrovský, daleký a tajemný. Přijdete si najednou neskutečně malý. Vaše existence vám přijde nicotná ve srovnání s tím, jaký nekonečný svět vidíte nad sebou. Krásná lekce pokory pro všechny z nás, kteří máme tendenci se domnívat, že svět se točí právě kvůli nám. A přeci máte zvláštní, příjemný pocit. Pocit, že tady jste doma. Tady v tomto světě. V tomto obrovském vesmíru. V této veliké galaxii. Na této maličké planetě. V této titěrné zemičce, a to i navzdory faktu, že nám kartografové mohou tvrdit, že je třeba největší ze všech, které znají. V tom je ta potíž. Když se podíváte otvorem ve spacáku na hvězdy, může vám dojít, jak málo toho víte. Přesto se najednou můžete cítit doma. Jako kdyby se vám otevřely dveře malého útulného domečku ve vašem srdci. Cítíte, že všechno okolo znáte. Znáte ty hvězdy nad sebou. Nejsou pro vás nové. Okolo vás také není nic, co by vás mělo překvapit. Když jsem spal v poušti, cítil jsem se opravdu v bezpečí. Jako bych alespoň na krátkou chviličku našel to místo v labyrintu světa. Ráj se nenachází na nějakém fyzickém místě. Nachází se v srdci. Tím labyrintem k němu vede úzká a temná cestička, kterou se ale dá projít. Nesmíte se bát. Jenom škoda, že tam nemůžete dlouho zůstat. Neúprosný čas vás nutí jít dalšími cestičkami vpřed. Myslím ale, že je možné se na takové místo neustále vracet. Že cestičku znovu najdete, ale samozřejmé není. Je potřeba se hodně snažit.

Asi se mnou budete souhlasit, že není nic divného na tom, když na takové cestičce labyrintem světa a srdce potkáte džina. Kde jinde by asi tak měl být? Zalezlý v šutru, který býval někomu hrobkou?

Té noci mě probudil tarbík. Je to taková pouštní myš na dlouhých nohách. Ano, i to je v poušti naopak. Myši nemají krátké nohy a neběhají. Skáčou. Zajímal ho vak s jídlem. Když zjistil, že se do něj nedostane, odsvištěl jak tasmánský čertík. Otočil jsem hlavu k obloze, očekávaje ten mystický pohled daleko do světa. Čekalo mě ale překvapení. Nade mnou byl džin. V celé své kráse, přesně tak, jak bych si jej představoval. Velký, mocný, ale přece ne božský. Vzbuzoval obavu i důvěru zároveň. Musím říci “byl”, protože on nestál. Ani neletěl. Ani nesublimoval. Neznám správné sloveso, které by vyjádřilo pravou podstatu džinovy přítomnosti ve chvíli, kdy se stane viditelný lidskému oku. Stejně tak není v naší řeči sloveso, které by vyjádřilo způsob džinovy komunikace k nám. Džin nemluví. Nezpívá. Nevnukává myšlenky (není to koneckonců žádný šarlatán). Přesto ale víte, co vám sděluje.

Splním ti tři přání, protože jsi mě našel, aniž bys mě hledal. Nemůžeš přemýšlet moc dlouho, protože já dlouho v této podobě nevydržím. Nejsem z masa a kostí jako ty. Proto se nikdy nemohu s finální platností rozložit v prach. Má fyzická podoba se rozplyne, pročež mě většina lidí nikdy ve svém životě nebude schopná vidět. Objevím se možná za pár dní, měsíců, ale možná i pár staletí. Nikdy není možné říct, jak dlouho bude trvat, než mě zase někdo z lidí spatří. Je to spravedlivý úděl džina. Nejsme jako lidé. Nepotřebujeme se předvádět. Není před kým, ani proč. Nepotřebujeme nikoho o ničem přesvědčovat. Nepotřebujeme být utěšováni. Nestojíme o ničí slávu, lesk, ani bohatství, protože všechny tyto statky jsou pomíjivé. My nejsme stvořeni v čase, ale s časem. A jsme tu proto, abychom lidem připomínali, že vedle jejich marností je svět přeci jen naplněn nadějí, vírou, láskou a konečnou spravedlností, jejímiž soudci ovšem nebudete ani vy ani my. Jsme tu proto, abychom připomněli, že nejste na světě sami, že nejste ani mocní, ani velcí, ani slavní. Však podívej, jakou moc máš ty nade mnou? Mohu se v minutě rozplynout jak oblaka na obloze. Podívej, jak jsi vůči mě malý. Mohl bych tě vzít do ruky, kdyby byla z pevného materiálu. A co je tvoje sláva, byť bys byl prezidentem nejmocnější země na světě, ve srovnání se směšně krátkou dobou, kterou strávíš na zemi? Já, který jsem přišel s časem, pamatuji lidi, kteří uměli jen pár slov, kterými se mohli domluvit. Proti krutosti přírody znali použít jen klacek a kámen. Znáš snad jejich jména? Víš, jaké zásluhy pro svoji společnost měli? Kolik jiných se jim klanělo? A tak to bude s tebou. I kdyby nakrásně tě tvé skutky přežily, přijde den, kdy po tobě nezbyde ani ten prach. Kdyby zbylo pár kostí, za desetitisíce let nikdo nebude vědět, komu patřily, co jsi byl zač, kolik lidí jsi rozesmál, ani koho jsi měl rád. Přesto tu nejsi zbytečně. Máš úkoly, o kterých jsem právě mluvil. Máš mít rád, milovat, máš působit radost druhým. Jenom podle toho budeš jednou souzen. Řekni mi svá přání, které ti mohu vyplnit, abych ti v tomto úkolu pomohl. Dobře si je rozmysli, protože to jsou jediná přání, která ke mě budeš moci v životě mít. Doteď tě ani nenapadlo, že bychom se mohli potkat, a právě proto jsem tu právě s tebou. Ode dneška, kdykoliv se do pouště vrátíš, budeš vědět, že tu mohu být. Naše setkání pro tebe bude reálné a možná si ho i budeš přát. Ale my džinové právě takhle nefungujeme. Patříme do světa, který reálný – jak tomu slovu rozumíte vy – není. Proto se nepříště už nikdy nemůžeme spatřit.

Když dostanete od takového džina možnost tří přání, byli byste hloupí, abyste ji vyplýtvali na něco, co si klidně můžete pořídit sami. Je spousta věcí, které si prostě seženete a žádného džina k tomu nepotřebujete. Když ne hned teď, tak třeba za čas. Ale není potřeba víc, než vlastních sil. Tak třeba já bych chtěl nové hodinky. Vyhlédl jsem si jedny. Jsou docela drahé, mají hodně funkcí. Měří srdeční tep, říkají, že máte přidat nebo naopak ubrat v tréningu, zahrají vám písničku, přečtou zprávu od maminky a ukáží vám na mapě, kde se nacházíte. 

Pravda, kdybych vám tohle řekl před nějakými dvaceti lety, odpověděli byste asi, že takové hodinky mi může přinést maximálně tak džin. Jenže dneska se dají koupit na internetu. Možná na ně každý nemá peníze, ale pokud má poctivou práci, a opravdu je chce, dovede na ně našetřit. Džin není potřeba. Můžete namítnout, že hodinky jsou ještě v pohodě. Ale vy chcete drahý dům, na který nikdy nemáte šanci sehnat dost peněz. Nebo drahou jachtu, na kterou za celý život nevydělá ani celá vaše rodina. Ale já si myslím, že pokud někdo tu jachtu opravdu, ale opravdu chce, a v pestrosti života nenašel nic významnějšího než hordu železa a plastu uprostřed oceánu, že toho skutečně jednou dosáhne. Pár lidí s velkou drahou jachtou osobně znám, proto mohu potvrdit, že když takový cíl máte, jakkoliv se může někomu zdát šílený, je možné si ho vyplnit. Jachtu mít můžete, věřte mi. Nepotřebujete na ní džina. Otázka je jen, co jste pro tu jachtu schopni ve svém životě obětovat a jestli to za to opravdu stojí.

Pokud dostanete takhle výsostnou nabídku od džina, doporučuji uvažovat v kategorii zázraku. Přát si něco, co si nemůžete koupit za peníze. Neříkejte létající talíř, prosím vás. Džinové mohou na hloupou otázku dát hloupou odpověď. Dostanete frísbíčko, které jste si mohli za pár stovek koupit ve sportovních potřebách a nemuseli jste vyplýtvat jedno opravdu veliké přání. 

Zázraků každý může najít několik. Pro mě je velkým zázrakem lidský život. Kdybyste měli nejvíc peněz na světě, nebudou vám nic platné, lidský život za ně nekoupíte. Spousta lidí by si přála dát život někomu novému, ale nemohou. Jsou lidé, kterým se něco podobného povedlo velmi rychle, a to třeba aniž by i sami chtěli. Tací pak zázrak nutně nedocení. Teprve ti, co čekali, modlili se, plakali, až se jim dostalo slitování, nehledě na ty, kteří stále čekají, vám mohou vyprávět. Dát lidský život, to je zázrak.

Spoustu lidí žije samo. Děti z domovů po nějaké době odcházejí. Není výjimkou, že velmi daleko. Objeví se jen jednou za čas na obrazovce monitoru. Hodně rodičů nežije se svými dětmi. Hodně lidí drží pospolu jenom hypotéka na dům. Rodina, ve smyslu funkčního celku, kde se lidé mají rádi, jsou šťastni, když se setkají, rodina ve smyslu spokojeného společenství lidí různého stáří, politických i světových názorů a různé chuti, taková rodina je zázrak.

Dům nebo byt vlastní kdekdo, obzvlášť v naší zemi. Patříme mezi národy, které nejvíc ze všech na světě prahnou po vlastnictví nemovitosti. Třeba naši západní sousedé to tak nemají. Nepotřebují dům nebo byt vlastnit, aby se v něm cítili dobře. Možná je to proto, že znají rozdíl mezi slovy dům a domov. Dům může být prostě omítnutá plejáda cihel, plná nepotřebných věcí, které je nutné pořád dokola čistit a opravovat. Dům může být svazující skutečnost, bránící ve hledání příjemného místa na zemi. S domem, který vlastníte, můžete být docela dobře nespokojeni. Domov, to je něco jiného. Domov je místo, kam patříte. Víte to. Kde vás hřeje srdce. Kam směřují vaše vzpomínky a přání. Může, ale nemusí to být dům. Mnoho lidí, kteří mají dům, ve skutečnosti nemají, kde by si odpočinuli před strastmi provázejícími jejich každodenní životy. Nemají, kde by v tichosti mohli pokleknout k děkovné motlitbě, či kde by čerpali životní sílu. Mají dům, ale domov nemají. Mít domov, to je zázrak.

Dát život, mít rodinu, mít domov. 

Džin mě pozorně vyslechnul a aniž by cokoliv odvětil, tiše se rozplynul.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *