Přeskočit na obsah

Glosa: Proč jsem šílencem diskomfortu

Šílenci diskomfortu

Připadáš si jak malá tečka v nekonečnu a plně v rukou přírody. Když sedíš doma v teple, máš pocit, že člověk ovládá přírodu a má vše pod kontrolou. Tady je to naopak.

Jan Kopka, Ve spárech aljašky

Svalil jsem se alespoň na pár vteřin na lavičku pod rozhlednou. Začíná se stmívat a pomalu se plížící vánek dráždí moje unavené tělo. Je mi zima. Jsem na vrcholu Jedlové. 104 km v nohách a nějakých 4500 nastoupáno. Zbývá 11 km a cestou ještě musím zdolat Pěnkavčí vrch, druhou nejvyšší lužickou horu. Koukám na hodinky. Mám 2,5 hodiny na to, abych splnil limit. Ke konci závodu se pohybuji průměrnou rychlostí 6km/h. Ale začíná se stmívat. Moje naplánovaná trasa z Pěnkaváku navíc vede chvílemi mimo jakékoliv cesty. Po šutrech, lesem, kořeny. Je možné, že budu bloudit. Panikařím. K breku mě dovádí představa, že bych limit 24 hodin stanovený pro zdolání všech 18 Prominentní vrcholy Lužických hor (a návrat na místo startu) nezvládl. Už jsem tak blízko.

Zažívám něco neuvěřitelného. 33 hodin bez spánku. 20 hodin běhu jen s několika pětiminutovými pauzami a jednou delší u Vietnamce v Kytlici. Posledních pár hodin už nemůžu pozřít pevnou stravu. Neřeším, jestli mám šusťákovku, nebo ne. Ani pořádně nevím, do čeho jsem oblečen. Vše je stejně tak propocené, že se to stalo druhou kůží. A najednou se moje tělo rozhodlo, že zabojuje. Rychle se balím a běžím dolů. Rozhodl jsem se že se pokusím o sprint. Nechápu jak, ale z Jedlové dolů letím. Před chviličkou jsem byl na vrcholu a teď vidím světlo z nádražní budovy. Zatáčím na Starou pražskou cestu. Poslední sluneční paprsky mi poskytují impozantní pohled na siluetu Jedlové a zříceniny Tolštejna. Než bys řekl švec, jsem na silnici pod Šébrem. Chvíli budu muset běžet mezi auty. Mám vzadu na batohu svítilničku, ale nezdržuji se. Jen otočím čelovku na temeno hlavy, abych byl viditelný autům, která mě předjíždějí. Orientuji se podle stále viditelného okraje silnice. Na Stožeckém sedle je přístřešek, kde jsem plánoval poslední odpočinek a doplnění energie. Ale já energie cítím víc, než v průběhu celého závodu. Pauzu vynechám. Stoupání na Pěnkavák, které vede bahnitou cestou po kamenech a kořenech, dávám v systematicky vražedném tempu. Takhle rychle jsem celých předchozích 21 hodin nefungoval ani na chvíli.

Obklopila mě tma jak v pytli. Vidím jen dva tři metry před sebe, kam dosáhne tlumené světlo mojí čelovky. Blairwitch v přímém přenosu. Odbočka na Pěknavák není turisticky značená, ale někdo alespoň dal na strom u cesty dřevěnou šipku. Vím zhruba, kde ji čekat. Je pro mne úlevou, protože zároveň znamená, že nejhorší část stoupání (vlastně drtivou většinu z těch 4900 metrů) už mám za sebou. Na vrcholu se ujišťuji několikrát, že volím správný směr. Žádná cesta tam, kam potřebuji, prostě nevede. Pálím to ve tmě mechem, přeskakuju pařezy a kameny. Párkrát uklouznu, zakopnu. Seběh lesem trvá pár minut, které mi ale přijdou jako hodiny. Nejsem si v té tmě vůbec jistý, jestli běžím správně. Zaváhání mě může stát cenné minuty a ve výsledku nedokončený závod v limitu. Nadávám na všechno. Na každý kámen, komára, srnce, s nímž se vyděsíme jeden druhého navzájem, či houbu, kterou bych jinak sebral. Konečně. Konečně nacházím cestu, kterou už dobře znám. Skotačil jsem na ní už jako malý chlapeček. Dovede mě do cíle.

Vybily se sportovní hodinky s navigací. Nevadí, spustím sledování GPS na mobilu. Jen, aby mě to nestálo vteřiny, kterých bych litoval. Navigace v mobilu, narozdíl od hodinek, říká předpokládaný čas příchodu do cíle. Zbývají mi necelé 3 kilometry po zpevněné lesní cestě. Nechci nic zakřiknout, únava je významný faktor, ale na téhle známé cestě bych opravdu zabloudit neměl. Cítím ten kámen, co mi padá ze srdce. Oči se mi orosí. Opřu se o hůlky. Dýchám. Směji se, pláču. Vím, poprvé za celou cestu skutečně vím, že to dokážu. Do splnění limitu mi zbývá hodina a půl.

Nohy začaly bolet už po nějakých 7 hodinách. Do toho se tu a tam přidal žaludek, rameno, křeč do lýtka, píchavá bolest v koleni. Trošku jsem při seběhu z Hvozdu zaškobrtnul a natáhl si sval v kotníku. V průběhu dalších 100 km mi to několikrát připomněl. Tělo pořád něco zkouší. Pořád se snaží hlavu přesvědčit, ať něco nedělá. Nechoď ven, když prší, když je zima. Nehýbej se, lež. Neběhej 20 hodin v kuse. Závod jsem dokončil především díky tomu, že hlava prostě a jednoduše celou dobu říkala “ano”. Odmítla dát píchání v koleni nebo bolesti v kotníku větší, než chvilkovou významnost. 116 kilometrů a necelých 5000 metrů stoupání za 22 a půl hodiny.

Můj první stokilometrový závod prý patří obecně k těm náročným, když srovnávám se “stovkami”, které jsou v naší zemi stále populárnější. Nejenže vám cestou po Prominentních Vrcholech Lužických Hor nikdo nepomáhá, nejsou nikde připravené čokolády a pomeranče, ale není ani značená cesta. Spoustu času trávíte tím, že hledíte do mapy a ujišťujete se, že běžíte správně. Fyzická odolnost je samozřejmě důležitá, ale zásadní poznání je jiné.

Nejdůležitější sval, který je potřeba posilovat, je mozek. Jenom mozek dokáže vybudovat a praktikovat komplexní přístup. Nestačí běhat jak blázen. Příprava zahrnuje správnou životosprávu, regeneraci, protahovací cvičení (třeba jógu), ale i studium. Přečetl jsem několik knih skvělých ultra běžců. Spoustu důležitých rad mi poskytla Aysen. I díky jejich zkušenostem jsem byl připraven na to, co se všechno může stát. Nohy říkaly “ne” už od nějakého čtyřicátého kilometru. Ale mozek byl připravený na sabotáž, o kterou se nohy pokusí. A nikdy nepřestal říkat “ano”.

Tarbík v teráriu běhá taky 20 hodin denně, furt dokola, ale neví proč. Jemu to poroučí příroda. My lidé jsme obdařeni rozumem. Já běhám, abych poznal. Sebe. Duši. Přírodu. V dálkách a únavě se přibližujete jednotě Lidského a Božského. Kdo to zkusil, ví, o čem mluvím. Duše může zvítězit nad tělem. Přirozeností těla je bezpečí, komfort, teplo. Přirozeností duše je výzva, překonávání se, hledání limitů. Tělo míří dolů, do země, do hlíny, prachu a zapomnění. Duše míří vysoko, k Bohu, o kterém nevíme nic jiného, než že je nesčetněkrát dokonalejší než my všichni a k této dokonalosti se po droboulinkých krůčcích snažíme pokorně nahlédnout. Bůh není v kostelních lavicích, ani nesedí na mráčku. Vím to, protože do kostela někdy zajdu a také občas létám letadlem. Bohu se můžeme alespoň maličko přiblížit v diskomfortu. V nepohodlí. V překonávání. Cestou do Santiaga se andělé nezjevují dosyta nakrmeným poutníkům užívajícím pohodlí komerčních ubytoven, přestože to skoro všichni ti poutníci od andělů tak trochu očekávají. Zážitek jednoty s tím, co nás mnohonásobně překračuje, ovšem měli někteří lidé ve chvílích úzkosti nebo bolesti. Ve chvílích, kdy překonali sami sebe a došli dál, než by diktovala pohodlnost a bezpečí jejich těla.

Božskými se nikdy nestaneme. Je ale naší povinností vystupovat ze zóny komfortu, poklidu a lenosti, ke které nás vybízí tělo. Pokud nám poroučí tělo, jsme zvířaty. Duše z nás dělá lidi. Začínám rozumět starým mystikům. Tělo patří ďáblu, duše Bohu. To neznamená, že tělem máme pohrdat. Znamená to, že mu nesmíme dovolit, aby ovládalo duši. Duše musí poroučet tělu. Sport je jenom třešnička na dortu, špička ledovce. Je méně důležitý, než jiné oblasti života. Rodina, vzdělávání, práce pro společnost, všechny mají vyšší prioritu. Sport je ale krásným příkladem. Pomáhá nám pochopit, že ve chvílích rozporu máme poslechnout duši a nikoliv tělo. Duši, která volá po diskomfortu. Po nacházení nových oblastí, hledání limitů. Lidé, kteří něco dokázali, nevyhledávali bezpečí. Reinhold Messner, Nikola Tesla, Vincent van Gogh, Ludwig van Beethoven. Nebyli to hlupáci. Dobře věděli, že daleko pohodlnější, než to co dělají, by bylo ležet na gauči. Nikdo z nich nebyl v žádné chvíli života zcela spokojen. Spokojenost není cílový stav. Je to proces. Neslyšel jsem o nikom, kdo by se stal spokojeným, protože přestal (nebo nikdy nezačal) hledat. Naproti tomu, o těch, kteří neustále hledali, slýcháme dodnes.

Musím se přestat vymlouvat. Dokázat se toho dá hodně. Opravdu. Stačí chtít, zavázat se k tomu, a dělat maličké krůčky. Vytrvat. Cíl se nedostaví přes noc. Možná se nedostaví nikdy. Ale můžeme k němu být stále blíž.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *