Glosa: Šílenci diskomfortu

Šílenci diskomfortu

Nauč se sebezápory. To, že máš před sebou snadno dosažitelnou věc, kterou neuděláš. Lepší je ta, do které se ti nechce a kvůli které se musíš přemoct.

MAREK ORKO VÁCHA, NEVYŽÁDANÉ RADY MLÁDEŽI

Vyrůstáme v civilizaci, která nás tlačí ke komfortu. Ve škole po nás nechtějí, abychom přemýšleli, ale abychom donekonečna opakovali zdánlivé pravdy. K úkolům dostáváme jejich řešení.

Jsme motivováni k tomu, abychom vystudovali vysoké školy, které jsou zpravidla ztrátou času i peněz našich rodičů. Po jejich dokončení jsme vedeni k tomu, abychom nastoupili na některé z pracovních míst, které pro nás vytvořil někdo jiný.

Pokud se něco nedaří, máme tendenci hledat vinu v ostatních. Za naše problémy mohou zpravidla politici. Neneseme žádnou vinu na tom, že jsme si je sami zvolili. Další zdroj problému hledáme v minulosti.

Dělat, co po nás chce někdo jiný a případné problémy svádět na někoho jiného, nebo se na cokoliv vymlouvat, je totiž strašně pohodlné.

Naopak, nepohodlné je vstát z gauče a něco s tím sami zkusit udělat. Daleko lepší je hledat důvod, proč věci nedělat. A kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Nezavolal jsem zákazníkovi, protože jsem neměl čas. Neměl jsem pět minut času v celých 24 hodinách. Nepůjdu běhat, protože je zima. Běžkaři totiž běhají v teple.

Povím vám příběh, který se skutečně stal.


Navštívili jsme s kamarádem jeho strýce, který má hospodu. Před hospodou měl pult se zmrzlinou. Sedl si s námi a natočil si pivo. „Tu zmrzlinu jdu uklidit,“ povídá po chvíli. „Proč, přestanou už chodit lidi, myslíte?“ zeptal jsem se. „Naopak, teď začnou chodit jak šílený,“ odvětil k mému úžasu.

Měl pravdu. Lidé se nejprve začali trousit jednotlivě či po dvojicích a později začaly chodit dokonce celé hloučky. „To tak, já se tady kvůli nim udřu, ne asi? Mají přijít dřív,“ vysvětloval mi podnikatel. Když lidé zjistili, že zmrzlina má zavřeno, odešli naproti k Vietnamcovi pro nanuka. Všichni. Vietnamec nazavřel ani po desáté. „Zas***á větev,“ komentoval situaci kamarádův strýc – hospodský, „on si jezdí po vesnici bavorákem. Já jsem rád, že mám na fábii.“

Já nechci ukazovat prstem. Poznávám v tom příběhu sám sebe. Vymlouvám se, kde můžu. Nerad třeba telefonuji cizím lidem, kteří by mi mohli pomoct v kariéře, rodině, či úspěchu. Nerad dělám věci, které jsou rutinní a pro mě nudné. Ale které jsou podstatné.

Ještě před pár lety bych vám řekl, že nesnáším běhání. Že radši pojedu na kole, zahraju si basket, nebo půjdu do posilovny. A víte proč, v posilovně i tělocvičně je teplo. Když nemůžete, vystřídáte, nebo si jdete odpočinout. Na kole se nadřete v podstatě jenom do kopce. Po rovině a z kopce jede v podstatě samo.

Nechci se tím nikoho dotknout. Všechny tři sporty miluji a díky nim jsem, kdo jsem. Dělám je celý život. Ale jako lenoch. Když je dělá člověk, který není líný, je to něco jiného. Michael Jordan nikdy nechtěl střídat, protože by se mu už nechtělo se potit. Arnold Schwarzeneger nezevloval v posilovně u mobilu, když už mu dril přišel moc unavující. A Peter Sagan sakra na kole maká i po rovině a dokonce i z kopce. Běh je ale jeden z mála sportů, u kterého se nedá „podvádět“. Kolo jede, i když nešlapete. Když ale neběžíte, stojíte. Žádná výmluva neexistuje. Proto dnes běhu přikládám takovou důležitost. A proto jsem ho kdysi tolik nesnášel. Vážil jsem o dvaadvacet kilo víc, než teď a byl jsem plný smutku, depresí, a pocitu, že mi všichni ubližují. Teprve, když jsem se začal systematicky věnovat diskomfortu, jezdit na kole pořádně, v posilovně fakt makat a běhat nejdřív pět, pak deset, pak dvacet a nakonec dneska klidně sto kilometrů, začal jsem se cítit čím dál tím lépe. Přijal jsem vlastní zodpovědnost za to, jak vypadám, jak se cítím a jak přijímám svět kolem sebe.

Věřím totiž tomu, že je to právě diskomfort, který činí člověka i lidstvo naplněným a ve výsledku šťastným.

Před 300 tisíci lety opustili naši předci zemi, kde jim jídlo rostlo na stromech po celý rok a kde je pořád teplo. Odešli do krajů, kde je osm měsíců v roce zima, která jde ruku v ruce se smrtí a kde jídlo na stromech roste jen ve zbylých čtyřech měsících. Tito lidé vědomě opustili komfortní zónu a vydali se v pospas neznámému. Jenom díky nim dnes máme ledničky, Cocacolu, letadla, nebo penicilin. Je mi jedno, co si myslíte o Cocacole nebo o letadlech. Víte, kam mířím.

Člověk je jediným tvorem na zemi, který se vědomě a dobrovolně vystavuje diskomfortu. Na otázku proč tomu tak je, neexistuje jednoznačná vědecká odpověď. Moje vysvětlení je zásah Boží. Diskomfort je hlavní ingrediencí božství, vlastností, která odděluje lidstvo ze zvířecí říše. Rozum přišel později. Protože se naši předkové vystavili diskomfortu, museli vyvinout své rozumové schopnosti, aby se s tím diskomfortem dovedli poprat. Diskomfort je podle mě největší dar, který Bůh lidstvu udělil.

Nezažil jsem nikdy vidění, nedostal jsem se do extází, ale věřte mi, v těžkých chvílích obklopen svou samotou, třeba uprostřed pouště, nebo cizí země, nebo smečky divokých psů, bez jistoty kde budu spát, bez jistoty, jestli mi uschnou promočené věci, jestli se dostanu domů, v těchto chvílích jsem se cítil Bohu nejblíž. Nevěřím v takového Boha, který přichází ve chvílích, kdy se nám to zrovna hodí a kdy se z toho důvodu modlíme. Věřím ale v Boha, který nás nenechá v úzkých. Postaví nás na nohy, když jsme padli na kolena. Zahřeje nás, když je nám zima. A osuší naše slzy.

Jsem vzděláním sociální antropolog. Šílenci diskomfortu je sociálně antropologický projekt. Přináší příběhy těch lidí, kteří se vědomě vystavují velikému diskomfortu, aby dosáhli famózních výsledků. Tito lidé se také bojí. Mají svá slabá místa, své obavy. Často se chtějí vzdát. Pláčou. Potí se. Krvácejí. Klečí. A pak utřou slzy a jdou za svým cílem. Cítí se naplnění.

Rád poslouchám jejich příběhy. Nacházím v nich stále hlubší poučení. Hlubší porozumění Božímu plánu. Je to skutečně tak, že diskomfort je motorem vývoje lidstva jako takového, ale i člověka jako jedince, tedy každého z nás? Že jedině tím, když se vystavíme diskomfortu, můžeme dosáhnout pocitu naplněnosti a ve výsledku i štěstí? Poslouchejte příběhy „šílenců diskomfortu“ společně se mnou. Názor si můžete udělat vlastní.

Budu rád, když se o něj podělíte. Pište mi do komentářů na blogu, na Facebooku, nebo mi pošlete mail na michal@silencidiskomfortu.cz. Rád se s vámi pobavím.

Michal Svoboda
Varnsdorf, 30. září 2020

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *